Pár střepů mého života (Téma měsíce)

Nevycházím skoro vůbec mezi lidi, téměř vůbec nevycházím ze svého bytu. 

Nemám už dávno s kým chodit ven, mám pouze pár rádoby přátel, avšak buď mi zemřeli, nebo poslali do prdele, navíc už ani nemám náladu si je hledat, stejně dřív nebo později odejdou a zmizí pryč z mého života, buď smrtí nebo mi vrazí kudlu do zad, takže jsem zůstala téměř úplně sama. 

A jestli mi to vadí? 

Ani už ne, vybrala jsem si to, že raději budu sama, než mít kolem sebe samé falešné lidi, ano občas jsou chvíle kdy si připadám osamělá, když vidím ty party lidí jak se baví a smějí se, ale pak si řeknu, že jsou stejně falešný a jen si hrají, že jsou skutečný přátelé, že bůh ví jak se navzájem pomlouvají a najednou mě to přejde. 

Vzdala jsem to, už ani nemám náladu a energii se snažit najít si přátele, jelikož to pokaždé nakonec dopadne stejně, už mě nebaví začít mít někoho ráda a pak o něj hned přijít.

Ano jsem úplně jiná, než ostatní. Mám mnoho psychických postižení dohromady, takže mě nikdo nechápe... Autismus, porucha osobnosti, emocí, nálady, psychóza, bipolární, těžké deprese a úzkosti, panické záchvaty, sebevražedné stavy, od mých dvanácti let se sebepoškozuji a od mých dvanácti let už dávno ty pokusy o sebevraždu nepočítám, jelikož je jich příliš mnoho... 

V pubertě zhruba ve třinácti letech jsem kvůli těžkým depresím začala padat do anorexie, ovšem aniž bych vůbec věděla co to anorexie je, prostě jsem měla tak těžké deprese, že jsem neměla absolutně chuť k jídlu, takže jsem jedla míň a míň, o tom že něco takového vůbec existuje jsem se dozvěděla až díky mámě, když pronesla, že doufá že nepadám právě do ní, tak jsem si pak našla informace na internetu, abych věděla co to vlastně je. 

A pak přišla ona myšlenka, že kdybych zhubla, tak by mě možná přestali šikanovat a hned na to myšlenka, že se mi delší dobu nelíbí můj pupek, zjistila jsem že jsem přibrala, ani jsem nevěděla jak, tím to začalo... 

Střídavě těžké deprese a nechuť k jídlu a dobrovolně nic nejíst... Začala jsem cvičit, zvedat čínky, nejedla jsem...

K tomu lidi jsou bohužel falešný kurvy, kteří si hrají jak moc jim na vás záleží, či jak moc vás milují a přitom vás hned za prvním rohem začnou pomlouvat, minimálně to, či řešit jak vás srazit na dno... 

Ano toto mě vážně přestalo bavit, respektive spíš jsem to už prostě vzdala, ani sama už nechodím ven, nemám na nic náladu, energii, sílu ani nervy. Je mi čím dál víc špatně z lidí a téhle zkurvené společnosti... Už nemám zájem, díky...

Nepotřebuji na tom být ještě hůř, nepotřebuji aby mi zase někdo ublížil, snažili jste se mě roky zlomit, zničit a rozervat na kusy, ale víte co? 

Jedné osobě se to před tak devíti lety skutečně povedlo, od té doby se můj psychický stav pouze zhoršuje a od té doby se na to vše už jen nabaluje, každá další rána mě uvrhne ještě hlouběji do bezedné propasti, ve které jsem od jisté osoby, která mě zlomila, zničila, rozdrtila na prach a popel... Milovala jsem ho, tak jako nikoho předtím, díky němu jsem žila, byl mi oporou a držel mě před sebevraždou, díky němu mi bylo alespoň trochu líp a když jsem byla s ním, cítila jsem štěstí i přes mé těžké deprese... Jenže i on beze slova odešel a dost hnusným způsobem.... 

Je toho hrozně moc, původně z toho měl být příběh, jenže jsem zjistila že místo příběhu z toho spíš vzniká úplně moje zpověď, že to do příběhu už moc nezamaskuji, tak to skončilo nakonec tady...

(POHLAVÍ SICE ŽENA, ALE CÍTÍM SE VÍC JAKO MUŽ, TAK TO LASKAVĚ DÁLE RESPEKTUJTE A OSLOVUJTE MĚ PROSÍM NADÁLE V MUŽSKÉM RODĚ!!!)