Vánoce 1. část

Jelikož se blíží Vánoce tak vám sem udělám článek. Já osobně vánoce nenávidím, ale většina z vás je miluje. No já neuznávám žádnou víru, a rozhodně ne křesťankou, vskutku nenávidím křesťany a křesťanství, a celkově tyto symboly atd. Z křesťanství je mi na blití. Hlavně to jak křesťani musí stále někomu cpát svou víru, to se asi nikdy nezmění. A v historii bylo díky křesťanství a křesťanech mnoho krveprolití, celkově je mi na blití ze všech církví a tupých ovcí, které slepě následují nějakého idiota, který si vymyslí nějaké nesmysly a ostatní tomu slepě věří, ale to nesouvisí pouze s různými církvemi a náboženstvími, vskutku bohužel. Je více důvodů proč je nenávidím. Ale když už vy je máte rádi, tak by jste o nich měli vědět víc informací, jako stadová ovce...

Datum:
Vánoční doba
od vigilie (předvečera) 25. prosince po Hromnice (a Imbolcu) 2. února a nebo svátek Křtu Páně
v křesťanských církvích
7. ledna
6. ledna v arménské apoštolské církvi
Lidové slavení:
24. prosince Štědrý den v Evropě, včetně ČR
25. prosince Francie, USA, Velká Británie atd.
Jiný název:
svátky slunovratu: jule, kračun, Alban Arthuan
Zvyky a tradice:
koleda, dávání dárků, rodinná setkávání, zdobení stromků.
Souvisí s:
Zvěstování, Advent, Epifanie, Svátek Křtu Páně, Zimní Slunovrat

Hlavní svátek (Narození Páně čili Boží hod vánoční) připadá na 25. prosince. Předchází mu doba adventní končící Štědrým dnem jako příprava na vlastní svátek, následuje doba vánoční trvající v římskokatolické církvi do neděle po 6. lednu, před druhým vatikánským koncilem do Hromnic 2. února, v jiných západních církvích do svátku Zjevení Páně (6. ledna). Ve většině pravoslavných církví se datum svátků stanovuje podle juliánského kalendáře, takže datum 24. prosince v současnosti připadá na gregoriánský 7. leden. První zmínky o křesťanském slavení Vánoc pocházejí z 2. století, pevné datum 25. prosince je doloženo ze 4. století z Říma.

K Vánocům se pojí množství lidových zvyků jako koleda, jesličky (betlém), vánoční cukroví a vánoční dárky, které podle české tradice nosí Ježíšek. V 19. století se v Česku začal rozšiřovat také původně protestantský zvyk zdobení vánočního stromku. Ve 20. a 21. století se Vánoce v mnoha zemích chápou především jako svátky pokoje, rodiny a lásky a lidé je slaví v rodinách bez ohledu na náboženské vyznání. Zvyku dávat dárky hojně využívá obchod a reklama.

Původ slova:
Slovo Vánoce patrně pochází ze staroněmeckého wāhnachten (dnes Weihnachten), složeného z wīha- (světit) a Nacht (noc).

Další názory:
Machkův etymologický slovník uvádí staroněmecký tvar wínnahten a soudí, že k převzetí muselo dojít ještě v předcyrilometodějské době.
Německý Pfeiferův etymologický slovník odvozuje německé weihen od staroindického vinákti, třídit, oddělovat.
Ze začátku 17. století se dochovala domněnka v kalendáři Šimona Partlice o možnosti původu weinachten od vína, když svátek je v té době ještě spjat s pitím. V alternativní etymologii patrně vychází z díla Rudolfa Hospiniana o obdarovávání vínem na Vánoce a spojitostí na Saturnálie.

Biblický příběh narození Ježíše:
Náboženský obsah křesťanských Vánoc je oslava narození (vtělení) Ježíše Krista v Betlémě. Okolnosti Ježíšova narození se často znázorňují na vánočních jesličkách (betlémech), které rozvíjejí stručné příběhy z  Nového zákona, z evangelia podle Lukáše a podle Matouše, které se od sebe ovšem liší, a doplňují je o legendární podrobnosti.

Když byla matka Jana Křtitele, Alžběta, v šestém měsíci, zjevil se podle Lukášova vyprávění archanděl Gabriel v Nazaretě Marii, panně zasnoubené Josefovi, muži z rodu Davidova. Oznámil jí, že počne a porodí syna, Ježíše, jenž bude navěky kralovat nad rodem Jákobovým a jeho království bude bez konce Lk 1, 30-34 (Kral, ČEP). Když Josef zjistil, že Marie je těhotná, chtěl ji propustit, avšak anděl ho ve snu poučil: „Josefe, synu Davidův, neboj se přijmout Marii, svou manželku; neboť co v ní bylo počato, je z Ducha svatého. Porodí syna a dáš mu jméno Ježíš, neboť on vysvobodí svůj lid z jeho hříchů.“Mt 1, 18-25 (Kral, ČEP)

Podle příkazu císaře Augusta ke sčítání lidu se Josef s Marií vydali z galilejského města Nazareta do Judska, do města Davidova jménem Betlém, kde se Josef měl nechat zapsat.Lk 2, 1-4 (Kral, ČEP) V Betlémě ale nenašli nocleh a Marie porodila svého syna v chlévě, kde nocovali. Zavinula jej do plenek a položila do jeslí, protože se pro ně nenašlo místo pod střechou. Pastýřům, kteří v okolí pásli pod širým nebem a v noci se střídali v hlídkách u svého stáda, se zjevil anděl Páně a řekl jim: „Dnes se vám narodil Spasitel, Kristus Pán, v městě Davidově. Toto vám bude znamením: Naleznete děťátko v plenkách, položené do jeslí.“ Pastýři spěchali do Betléma a nalezli Marii a Josefa i to děťátko položené do jeslí. Když je spatřili, pověděli, co jim bylo o tom dítěti řečeno. Všichni, kdo to uslyšeli, užasli nad tím, co jim pastýři vyprávěli. Lk 2 (Kral, ČEP)

Podle Matoušova evangelia byla znamením Ježíšova narození hvězda, kterou někteří pokládali za kometu a později Johannes Kepler za opakovanou konjunkci planet. Hvězdu spatřili mudrci (řecky magoi, učenci) z východu a přišli do Jeruzaléma, kde se vyptávali po novorozeném králi Židů (Mesiáši), aby se mu poklonili. Když se to doslechl král Herodes, který se obával vzpoury, vyptal se židovských znalců, kde se má Mesiáš narodit. Ti mu odpověděli: „V judském Betlémě, neboť tak je psáno u proroka.“Mt 2, 5 (Kral, ČEP) Herodes tedy poslal mudrce do Betléma, aby dítě našli a při návratu mu podali zprávu, prý aby se mohl také poklonit. Hvězda, kterou předtím spatřili na východě, se mudrcům opět zjevila a šla před nimi až nad místo, kde bylo dítě s Marií a Josefem. Poklonili se Ježíšovi a předali mu královské dary: zlato, kadidlo a myrhu Mt 2, 11 (Kral, ČEP). Protože byli ve snu napomenuti, aby se nevraceli k Herodovi, vrátili se domů jinou cestou.

Také Josefa anděl varoval před Herodem, takže s Marií a s malým Ježíšem uprchli do Egypta. Když Herodes zjistil, že se mudrcové k němu nevrátí se zprávou o novém židovském králi, dal povraždit všechny chlapce mladší dvou let v Betlémě a okolí. Mt 2, 13-23 (Kral, ČEP)

Historie:
Datum Vánoc
Datum Ježíšova narození nebylo pro první křesťany zdaleka tak důležité jako jeho veřejné vystoupení a hlavně jeho utrpení, smrt a zmrtvýchvstání. Z biblických zdrojů jen Lukášovo evangelium dává Ježíšovo narození do souvislosti s historickou událostí, jejíž datum je známo Lk 2, 1-2 (Kral, ČEP). Jenže zdroj, který měl k dispozici, nebyl příliš spolehlivý, a tak si jeho údaje odporují. Proto není možné přesně určit ani rok, natož pak úplné datum Ježíšova narození. To se zprvu patrně připomínalo a slavilo jako jeho epifanií o svátku Zjevení Páně (6. ledna), jako je tomu dodnes v některých východních církvích.

Když se svátek Ježíšova narození začal ve 2. a 3. století připomínat samostatně (Ireneus z Lyonu (202), Hippolyt Římský (236)), vyrojila se řada různých spekulativních návrhů ke stanovení data. K později přijatému datu 25. prosince vedla dvojí cesta. Jedna je spojovala se zimním slunovratem a s římským svátkem „neporaženého slunce“ (Sol invictus), který roku 274 slavnostně ustanovil císař Aurelianus, a svátek Narození Páně je podle jedné z hypotéz křesťanskou odpovědí. Ježíš se podle ní narodil v nejkratší den roku, kdy i pohané slaví naději, že slunce překoná zimu, temnotu a smrt, tak jako Ježíš Kristus. Ostatně i starozákonní prorok Malachiáš psal o „slunci spravedlnosti“ Mal 3, 20 (Kral, ČEP) a křesťané jeho výrok vztahovali na Krista. Souvislost Ježíšova narození se slunovratem hájil například svatý Augustin a ještě Isaac Newton, naopak pro puritány byla dokladem pohanské povahy Vánoc.

Větší váhu však měla druhá cesta, která vycházela z předpokladu, že Ježíš, který zemřel o svátku Pesach, židovských Velikonoc, v den 14. nisanu, jemuž zhruba odpovídá 25. březen latinského kalendáře, byl v tomto dni také počat. Podle jedné židovské tradice je totiž znakem dokonalého života, že trval celistvý počet let, a svátek Zvěstování P. Marie (čili Ježíšova početí) se slavil v tentýž den. A pokud se k datu 25. března připočte 9 měsíců těhotenství, vychází datum 25. prosince.

Nejstarší jednoznačné určení data křesťanského svátku Vánoc na 25. prosinec pochází z Chronographu pozdně římského kronikáře Furia Dinysia Filocala z roku 354, který ustanovení tohoto data klade do roku 336, za papeže Liboria. Liborius je tedy stanovil autoritativně, aby ukončil diskuse a spory, nicméně vzal v úvahu jejich výsledek. Filocalův spis se ovšem zachoval jen v pozdějších opisech, takže nelze zcela vyloučit, že tento záznam je pozdější vsuvka.

Křesťanské Vánoce:
Slavení svátku bylo krátce přerušeno, když se Řehoř z Nazianzu v roce 381 vzdal úřadu konstantinopolského patriarchy, ale bylo obnoveno Janem Zlatoústým asi v roce 400.

V Českých zemích bylo prý v 18. století hospodyňkám povoleno péct vánočku, což předtím směli výhradně pekaři. Kromě darů pro šlechtice a úředníky bylo zvykem obdarovávat a hostit chudé a koledníky. Vystavování jeslí se v 18. století leckde považovalo za nedůstojné, také proto, že jesle odváděly pozornost mládeže od kázání. Proto nejprve Marie Terezie a poté i Josef II. vydali zákaz stavění jesliček v kostelích, lidé však stavěli jesličky doma, zejména ve východních Čechách a na moravském pomezí. Zákaz stavění jesliček v kostelích byl oficiálně zrušen až v roce 1825.

Měšťanské Vánoce:
V roce 1843 vydal Charles Dickens povídku Vánoční koleda (anglicky A Christmas Carol) a její okamžitá popularita sehrála velkou roli v moderní proměně Vánoc ve svátky rodiny, dobré vůle a soucitu. Tím, jak překryl církevní charakter oslav svojí humanistickou a světskou představou svátků, ovlivnil Dickens mnoho aspektů Vánoc v západní kultuře. Například rodinný a soukromý charakter svátku, zájem o tradiční pokrmy a pití, tanec a hry i celkové pojetí Vánoc jako svátků štědrosti, velkorysosti ducha, přátelství a lásky.

Tradice zdobení vánočního stromku je také městská. Jedna z prvních zpráv o ozdobeném a osvětleném stromku v místnosti je v brémské kronice z roku 1570. První stromek v Česku postavil a ozdobil v roce 1812 režisér pražského Stavovského divadla Leibich, původem z Bavorska. Jako ozdoby stromečku se používalo ovoce, ořechy a perníčky, později skleněné, dřevěné, papírové nebo kovové ozdoby a v 19. století také svíčky.

Křesťanské tradice Vánoc se nacisté snažili ve 20. století nahradit domněle „starogermánskými“ a pohanskými „slavnostmi slunovratu“ a „svatým svátkem Němců“, v německých školách bylo zakázáno slavit narození Ježíše Krista a nesměly se zpívat vánoční koledy s náboženskou tematikou. Také v sovětském Rusku bylo slavení Vánoc zakázáno a ve 30. letech zavedl Stalin postavu Dědy Mráze, odvozenou od amerického Santa Clause, který nosil dárky na Nový rok.

Co nejvíce potlačit křesťanský obsah Vánoc ve veřejném životě se také snažila československá komunistická vláda. Veřejných oslav Vánoc jako narození Ježíše Krista se československý občan dočkal znovu na Vánoce 1989.

Od roku 2015 zakázaly slavení Vánoc vlády několika muslimských zemí, protože podle nich ohrožují islám.

Liturgie:
Vánoční doba trvá pro katolickou církev od prvních nešpor Narození Páně do neděle po Zjevení Páně. Podle římské liturgie se v den Narození Páně slaví trojí mše, v noci, za svítání a ve dne, doložená už za Řehoře Velikého. Mešní texty z vigilie Narození Páně jsou použity pro Štědrý večer 24. prosince. Liturgická barva v katolické liturgii je v Adventu včetně vigilie Narození Páně fialová, o Vánocích (od mše v noci) bílá, případně zlatá, a ve svátky mučedníků (sv. Štěpán, Mlaďátka) červená. V anglikánské i luterské liturgii se barva pouze doporučuje, pravidlo je ale téměř totožné. Pro evangelické církve Vánoce začínají 24. prosince a liturgické texty se skládají ze starozákonních proroctví, z Matoušova a Lukášova evangelia. Episkopální církev, Evangelická církev metodistická a luteránské církve používají pro anglicky mluvící oblast společný lekcionář. Anglikánské církve, blízké římskokatolické církvi, slaví Vánoce podobně. Jen některé radikálně reformační církve přikládají Vánocům menší význam a Svědkové Jehovovi je neslaví vůbec.

Vánoční obyčeje:
Koleda
Koleda (z lat. calendae, první dny měsíce a roku) znamená v současnosti lidovou vánoční píseň. V koledách se však zachovaly stopy prastarého obyčeje obdarovávání. V mnoha lidských společnostech nebylo zdrojem osobní prestiže pouhé bohatství, nýbrž teprve štědrost. K veřejným projevům štědrosti vznikly různé slavnosti, jako indiánský potlač, melanéská kula a podle francouzského etnologa Marcela Mausse patrně také koleda. Konala se v blízkosti zimního slunovratu, v době největší nouze, kdy se zámožnější hospodáři mohli blýsknout štědrým obdarováním hladových. Ti se o to sami přihlásili, když obcházeli dům od domu a zpěvem doprovázeli rituál žebrání.

Řada koled vyjadřuje jisté sebevědomí koledníků, kteří sice mají hlad, ale poskytují bohatým příležitost, aby si před Kristem získali zásluhy pro věčnost. Od pozdního středověku nosili koledníci vyřezávané jesličky s figurkami pastýřů – dárců, k nimž se každý mohl při koledě připojit. Řada koled žádoucí dary výslovně připomíná a některé dokonce vyhrožují: „Jestliže nedáte / tedy uhlídáte / hrnce mísy rozbijeme / co v polici máte.“

„Kdo na Štědrý den nedá nikomu dar, do roka prý skončí v bídě“, popsal tento obyčej Jan z Holešova.

Věštění:
I když formalizovaný kalendář naši dávní předkové patrně neznali, uprostřed zimy, kdy se den začínal pomalu prodlužovat, mohli slavit něco jako nadějný začátek nového roku. Mircea Eliade připomíná velmi rozšířenou představu, že 12 prvních (nebo posledních) dní roku dovoluje nahlédnout, jaké budou jeho měsíce, a zimní svátky tak provázelo rozvinuté věštění. Věštilo se z rozkrojených jablek, pomocí svíček na míse s vodou nebo roztaveným olovem a pro věštecký výklad běžných událostí platila řada pranostik a pověrečných zásad. Různé obyčeje, jak je líčí například Karel Jaromír Erben, měly sloužit jako sympatetická magie a příznivě ovlivňovat nastávající rok.

Jesličky:
Jesličky nebo také betlém je nejčastěji plastické zobrazení Ježíšova narození podle evangelií, doplněné a rozvinuté legendárními motivy. Může to být skupina osob (Marie, Josef a dítě Ježíš), častěji i s přístřeškem, s oslem a volkem. Výpravnější jesličky zobrazují i pastýře, kteří malému Ježíškovi přinášejí dary, případně i město Betlém, které tvoří pozadí scény. Od svátku Zjevení Páně mohou být zobrazeni Tři králové i hvězda, která je do Betléma přivedla.

Vánoční hry i v kostelích se zmiňují ve Francii od 11. století, mši před živými jesličkami i se zvířaty sloužil František z Assisi roku 1223 v italském Grecciu a zvyk se rychle rozšířil po celé Evropě. Dřevěné vyřezávané betlémy se stavěly v kostelích a koledníci je nosili na koledu. Když byly v kostelích přechodně zakázány, lidé je stavěli doma a v některých krajích se rodinné betlémy pravidelně vystavují a také hodnotí. Od 19. století se betlémy s dřevěnými figurkami po domácku vyřezávaly v horských krajích a prodávaly na trzích a od roku 1860 se barevné papírové betlémy tiskly a vystřihovaly. V českých zemích byly oblíbené papírové jesličky Mikoláše Alše a později Josefa Lady.

Vánoční dárky:
Seznam postav, které v zimě přináší dárky.
První zmínky o vzájemném obdarování se objevují již ve starověkém Římě. Nedílnou součástí Vánoc se však dárky staly až v 19. století. Bylo zvykem obdarovávat členy rodiny, ale i služebnictvo. Domácí chasa například dostávala ošacení nebo malou finanční částku na přilepšení k celoroční mzdě. Dárky se dávaly také žebrákům nebo tulákům bez domova, kteří v době křesťanských svátků zaklepali na dveře bohatších domácností. Na počátku 20. století, v dobách hospodářské prosperity, se pod vánočním stromkem vedle potřebných věcí stále častěji objevovaly drobnosti a hračky jen pro radost. V chudých letech mezi dárky byly i části oblečení.

Dárky jsou jedním z hlavních atributů moderních Vánoc. Vánoce jsou proto jedním z nejziskovějších období roku pro obchodníky a podniky po celém světě. Předávání darů byl běžný zvyk u římské oslavy Saturnálií, starobylého svátku, který se konal na konci prosince. Tím se mohly inspirovat vánoční zvyky.

V křesťanské Evropě se dárky dávaly při několika různých příležitostech, s nimiž souvisí i představa „dárce“, který je nosí a rozdává.

Velmi starou tradici mají dárky, které 6. prosince nosí svatý Mikuláš, biskup v Myře v Malé Asii na přelomu 3. a 4. století. Podle četných legend proslul svou štědrostí a svými dary vyřešil mnoho obtížných životních situací. Pro pravoslavné církve patří jako „divotvorce“ mezi nejvíce uctívané světce. Zobrazuje se v biskupském oděvu s mitrou na hlavě, s biskupskou berlou v pravé a se třemi jablky jako dary v levé ruce. Naděluje v předvečer svého svátku jablka, ořechy a sladkosti za okno nebo do krbu, ve Střední Evropě také chodí po domech v doprovodu anděla a čerta a vyptává se na chování dětí, které pak odměňuje drobnými dárky.

• ‌Zkomolením jména Mikuláš vznikl už v 17. století holandský Sinterclaas i britský Father Christmas. předloha pozdějšího Santa Clause. Velmi podobný je i německý Weihnachtsmann.

• ‌Santa Claus, rovněž zkomolenina svatého Mikuláše, je v současnosti asi nejrozšířenější vánoční dárce. Je to postava amerického původu, která vznikla v polovině 19. století. Obyvatelé New Yorku si vzpomněli na holandské počátky města a na postavu svatého Mikuláše – Sinterclaase. Na jeho moderní podobě se podíleli spisovatel Washington Irving (1783–1859) a německo-americký karikaturista Thomas Nast (1840–1902). Zobrazuje se jako veselý obtloustlý muž v červeném plášti, který jezdí na saních tažených soby. Také jeho zásluhou se dávání dárků přeneslo na vánoční svátky, zejména Boží hod vánoční (25. prosince). Ke zvýšení známosti a popularity Santa Clause ve Spojených státech významně přispěla firma The Coca-Cola Company, která jej hojně užívala ve svých vánočních inzerátech mezi lety 1931 až 1964.

• ‌Ježíšek (německy Christkind, Jézuska v maďarštině a Ježiško ve slovenštině) rozdává dárky v České republice a na Slovensku, v Rakousku, jižním Německu, Maďarsku, Lichtenštejnsku, Jižním Tyrolsku (severní Itálie), ve Švýcarsku a v dalších spíše katolických zemích.

• ‌Ve Střední a Jižní Evropě se dárky dávají převážně na Štědrý večer (24. prosince) a rozdává je Ježíšek, kterého lze ovšem vidět pouze v jesličkách. Od poloviny 20. století se však dárky stále častěji dávají i dospělým, kde se dárce netají a naopak vzniká i jakási soutěž a obava, aby člověk nezůstal pozadu a všechny dárky řádně oplatil. Tím se moderní Vánoce do jisté míry blíží dávnému potlači.

• ‌Ve Francii se dárky dávají o Vánocích, 25. prosince, a nosí je Père Noël, který naděluje komínem do krbu. Svátky však mají menší význam než třeba ve Střední Evropě.

• ‌Řecké děti dostávají dárky od svatého Basila na Silvestra, v předvečer liturgické slavnosti tohoto světce.

• ‌Španělské děti tradičně nedostávaly dárky o Vánocích, ale až na Tři krále neboli Reyes Magos. Tři králové v noci na 6. ledna údajně nechávali dárky v botách, jako odměnu za to, že děti přichystaly přede dveře domů nádoby s vodou, kdyby velbloudi, na kterých Tři králové přijížděli, měli žízeň. Nicméně dnes mnoho dětí pod vlivem ostatních zemí dostává dárky i 25. prosince, kdy jim je přináší Papá Noel.

• ‌V Rusku a na pravoslavné Ukrajině se dárky dávaly o svátku Epifanie 6. ledna, zvyk však nebyl příliš rozšířen.

• ‌V severských zemích nadělují skřítkové, ve Finsku Joulupukki, ve Švédsku skřítek Jultomten, v Norsku jiný skřítek Julenissen.

• ‌V Sovětském svazu bylo v rámci boje proti náboženství ve 30. letech 20. století slavení Vánoc zakázáno a zaveden nový zvyk: dárky dává na Nový rok Děda Mráz, velmi podobný Santa Clausovi. Pokus o jeho zavedení do Střední Evropy o 20 let později se nezdařil.

Štědrovečerní večeře:

Do štědrovečerní večeře se dodržoval půst a nesmělo se jíst maso. Jako polední jídlo se na Štědrý den podával kuba (také staročeský, černý kuba). Je to tradiční české jídlo, jehož základem jsou kroupy a houby, často nakládané nebo sušené.

24. prosince se schází celá rodina na slavnostní večeři se speciálním postním jídlem, která je důležitou součástí oslav Vánoc. Při večeři jsou všichni svátečně oblečeni a jídelna je vyzdobena. Na stole může být ubrus s vánočním motivem a zapálené svíce. S jídlem se čeká, až bude shromážděna celá rodina. V některých rodinách se připravuje o talíř víc pro nečekanou návštěvu. Před večeří se všichni společně nahlas pomodlí nebo zpívají. K večeři, která v minulosti musela být postní, se podává ryba, obvykle kapr. Kapr jako postní a zároveň i chutné jídlo se velmi rozšířil ve městech 16. století, což byl jeden z podnětů pro vznik rožmberského rybníkářství. V 19. století se i v českých zemích uchytil způsob kuchyňské přípravy kapra, původem z Rakouska.

Tradiční večeře se skládá z rybí polévky, bramborového salátu s kaprem, který se připravuje jako obalovaný a osmažený. Z některých částí (hlava, jikry, mlíčí, vnitřnosti, kosti se zbytky masa) se dělá oblíbená chutná rybí polévka. Pojídaní ryb zavedli už Keltové, Slované měli na štědrovečerní večeři pečené prase.

Již v rámci příprav na Štědrý den se v Česku peče vánoční cukroví, vánočka a štóla. Většina vánočních cukroví se připravuje ze směsi mouky, cukru, vajec, másla, kakaa, čokolády a různých druhů ořechů a kandovaného ovoce. Mezi typické patří cukroví z lineckého těsta, které je možné navíc ochutit strouhaným kokosem nebo kakaem. Typickými vůněmi jsou vanilka a rum, typickým kořením skořice. Vánočka je druh sladkého pleteného pečiva z kynutého těsta. Štóla je druh pečeného vánočního moučníku, má tvar podlouhlého bochníku a pochází z Německa (der Stollen). Uvnitř je zapečeno například sušené ovoce a ořechy a svrchu je štóla posypaná moučkovým cukrem. Na Štědrý den se pekly z „bílé mouky“ čerstvé koláče „pecáky“, „lopaťáky“ hruškové, zelné nebo jiné, makovníky, makové bábovky (buchty) a jablečný závin.

Betlémské světlo:

Jednou z novodobých vánočních tradic je betlémské světlo, které rozvážejí skauti. Světlo se každoročně zapaluje v Betlémě a pak putuje napříč Evropou. Do Česka betlémské světlo přichází z Vídně, kde je rakouští skauti předávají o 3. neděli adventní (Gaudete) delegacím z celé Evropy; pro české země je přebírají brněnští skauti a rozvážejí v sobotu před 4. nedělí adventní, takže je pak k dispozici v kostelích, na náměstích, vánočních trzích, v knihovnách apod.